Orahovac (čte se Orachovac) je malé městečko na jihu Kosova v samém srdci Metohije. Domnívám se, že je jediným místem v Kosovu, kde někteří starší Albánci mluví srbsky i mezi sebou. Oni té své mluvě říkají náš „raovačký jazyk“, protože Orahovac se albánsky řekne Rahovec. Toto malé městečko je rozděleno na albánskou a srbskou část. Albánskou část obývá zhruba 25 000 obyvatel, v srbské části z původního počtu 5 000 obyvatel zbylo již pouze 350 z nich. Celých dlouhých 9 let nevkročili nohou do albánské části Orahovce. Jinak neviditelná hranice tohoto rozdělení je u takzvané „Rankovi hospody“. Celkový prostor, který byl Srbům vyhrazen k volnému pobytu činí zhruba 500m2, je to jedna ulice. Nevím, zda si někdo z vás dokáže představit tento počet 350 lidí na prostoru o velikosti 500 m2?

U každého domu se nachází to, co vidíte na fotografiích pod textem. Je to kolo ostnatého drátu, který se běžně roztahuje v případě nějakých větších incidentů.

Celá srbská část Orahovce je jako jedna klec obehnaná ostnatým drátem, ve které žijí nejen dospělí, ale i jejich děti. To, co je zde opravdu nejsmutnější jsou podmínky, v nichž se tyto děti učí. Jsou srovnatelné s těmi, v jakých se učilo před 100 lety – tedy začátkem 20. století. Navíc v těchto prostorách vyčleněných pro školu neexistuje centrální vytápění, takže v každé třídě si topí sami v kamnech na dříví a uhlí. Škola funguje celý den ve dvou směnách - dopoledne mají vyučování studenti gymnázia a od 13. hodin se začíná učit 47 dětí základní školy od první do osmé třídy. Provoz školy a mzdy učitelů financuje srbská vláda.

Jednou z rodin, které se zapojily do projektu adopce na dálku je i rodina Filijović. Jde o matku samoživitelku Miroslavu Filijović, která žije se svou 15 letou dcerkou, jedinou studentkou prvního ročníku zdejšího gymnázia.

Nicméně v albánské části Orahovce se nachází multietnická škola, která splňuje všechna kritéria moderní školy a Albánci tvrdí, že její dveře jsou otevřené i pro Srby. Zatím se mi nepodařilo ale zjistit, v jakém jazyce by případné vyučování dětí probíhalo, jelikož většina albánských dětí vůbec neumí srbsky. A soudě podle reakcí některých dětí, srbština určitě  není jejich oblíbeným jazykem.

Velmi často se stává, že albánské děti navštíví srbskou část Orahovce, ale určitě nejde o návštěvu poklidnou a přátelskou. Vždy jsou hlavním důvodem provokace, urážky, sprosté nadávky a plivání na Srby, někdy po nich hází i kameny a to je jen jeden z obrázků Orahovce.

Během své poslední cesty jsem při fotografování v Orahovci, narazila na skupinku srbských dětí, které si hrály přímo na neviditelné hranici u Rankovi hospody. Naproti nim, před prahem svého domu seděl sám ani ne sedmiletý albánský chlapec. Pozoroval, jak si děti hrají, ale za celou hodinu co jsem zde s nimi strávila jsem ani na jedné straně nezpozorovala, že by se toužily spřátelit. Tato touha nebyla ani na straně srbských dětí ani na straně albánského chlapce.

Tak jsem se pak sama sebe v noci ptala: „Má vůbec nynější vztah mezi Srby a Albánci nějakou budoucnost?“

Mým tajným přáním je, aby se s těmito webovými stránkami seznámil co největší počet lidí dobré vůle, kterým není osud Srbů v Kosovu lhostejný, a rádi by se nějakým způsobem zúčastnili přímé pomoci pro ně. Byli bychom pak jedni z těch, kteří by trošku zlepšili vzhled srbské školy v Orahovci uvnitř i zvenku. Toto se dá realizovat jedině s vaší pomocí, zájmem a podporou našich projektů.

V srbské části Orahovce se nachází též mateřská školka „Baltazar“ otevřená pouze dva dny v týdnu a navštěvuje ji 10 dětí.

Naše sdružení navštívilo Orahovac poprvé zásluhou malé holčičky Jovany Radovanović. Na srbských internetových stránkách o životě v Kosovu objevil Jovanu a její psaní předseda našeho sdružení pan Jaroslav Foldyna. Tato jedenáctiletá holčička žije v srbské části Orahovce s rodiči a dvěmi sestrami. Rozhodli jsme, že naše první návštěva do Kosova bude právě do této enklávy. Co jsme tam měli všechno možnost vidět, to nás skutečně vnitřně zasáhlo, a nikdo z nás nemohl zůstat lhostejný. Copak je možné, aby nějaká vláda ve světě uznala ghetto vzdálené od nás pouhých 1500 kilometrů?!  Ano, právě v takovém táboře je malá Jovana jako moderní Anna Franke. Ano Jovana, které je pouhých jedenáct let a přesto píše texty a básně jako dospělý člověk. Budeme se snažit vám každý měsíc přeložit alespoň jeden její text. V případě,že byste se s ní chtěli seznámit a psát přes internet,zde je její email adresa: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Když  česká vláda  uznala 21. 5. 2008 Kosovo jako nezávislý stát, Jovana mi poslala dopis a poprosila mě, abych ho doručila odpovědným politikům. Využila jsem  tedy k předání dopisu, ke kterému byl přiložen soudní překlad do češtiny, příležitost na jedné veřejné diskusi a její dopis osobně předala panu ministru Schwarzenbergovi. Zároveň jsem mu ukázala i fotografie, jak Jovana žije, ale jen netečně bez jakýchkoliv emocí kýval hlavou a do dnešního dne jsme ani Jovana ani já nedostaly žádnou odpověď.

A tak toto moje psaní končím jednou tázací větou z dopisu Jovany, která je adresovaná jak nám, kteří jsme nikdy lživý samozvaný stát Kosovo neuznali, tak i těm nadšencům, kteří jeho vznik oslavují: "Sami zhodnoťte a udělejte si obrázek, zda je skutečně v pořádku něco takového uznat". Na přiložených fotografiích můžete vidět, jak vypadá život v ghettu pod záštitou demokracie "Made in USA".

Adriána Markeševičová, místopředsedkyně o. s. Přátelé Srbů na Kosovu.